TANEC - RYTMUS - ŽIVOT

Šla za svým snem, za tím, co cítila.

Všichni ji odrazovali, aby žila v Moskvě....

ÚRYVKY

Dobrodružná povaha však zůstala neochvějná. Odvahu měla, to se musí Isadoře nechat.

Její způsob tance v Moskvě přijali s rozpaky. Motivy nejspíš zjistíme, podíváme-li se střízlivě na věc.

Na začátku století zdolala mladá Američanka Evropu jakou bouře. V Maďarsku stál kupříkladu v každém místě, kde měla vystupovat, slavnostní vůz tažený šimly, ozdobenými bílými květinami. Krásná tanečnice celá v bílém projížděla za nadšeného jásotu obyvatelstva městy, podobná bohyni. Nyní v bílé zdobených vozech už dávno seděly mladší. Ta žena toužící po slávě přijela do sovětského svazu jen proto, že měla dost běžných prostor a toužila po tom, aby mohla tančit v katedrálách, ve Spasském chrámu. Nechtěla dýchat prach kulis, nýbrž sladké kadidlo.

Má už dost komerčně pojímaného tance. Je smutné, že jsem svou práci nikdy nemohla dát lidem, jimž byla určena. Chtěla bych tančit pro masy, pro pracující, kteří mě umění potřebují a nikdy neměli peníze na to, aby mě spatřili. Pro ně chci tančit zdarma.

V carském Rusku dosáhl klasický balet svého vrcholu. Američanka doufala, že osvobodí tanec právě z jeho aristokratických forem cizích životu, uvolní jej ze strnulosti. Chtěla vyučovat a předvádět soudobé taneční umění, svůj „ tanec budoucnosti“ , který odhodí okovy formalismu, dokáže působit bez baletní školy a divadelních scén, a vyjde do míst veřejného života.

Založila taneční školu pro 5-6leté, což považovala za důležité. Přišla o hodně peněz. A tak peníze a podporu sháněla, co se dalo. Nejen proto, že malé děti milovala, nýbrž také proto, že tanec pro ni znamenal spojení člověka a přírody, krásy a pohybu, harmonie ducha a těla, a že se jí proto zdálo nezbytné vychovávat budoucí tanečnice už od dětství v jejím, duncanovském stylu. Tanečník však nehrál v jejich představách žádnou roli.. Dívky, mladé Rusky, měly pokračovat v tom, co Američanka započala, vytvořit školu, získat moderní umění a s tím spjatému pojetí života všude uznání, založit vlastní tradici.

...

Při hledání opravdového života se Duncanovi vystěhovali. Zbožňovali řecké bohy, vrátili se do světa Dia, Apolóna, Afrodity, chtěli do přítomnosti přenést ztracené poklady antiky. Až Isadora jednoho rána došla k poznání, že nemůžeme být nikým jiným, než moderními lidmi. Cesta z 20. století zpět do antického života neexistuje.

Isadoru naplnilo zadostiučiněním a sympatií, že v novém Rusku by „ ženskost měla mít stejnou hodnotu jako mužskost“.

Nově uspořádat svět znamenalo pro Isadoru v neposlední řadě, že žena může sama rozhodovat o svém těle! (V klasickém baletu určovali mužští choreografové a baletní mistři techniku a tanec balerín.).....